Zaniklé obce – mezi Losinami a Hanušovicemi

Někdy na začátku září 2010 se v naší poštovní schránce objevil leták, upozorňující na oslavy 400 let založení dřevěného kostelíka Svatého Martina v Žárové.

Oslavy se konaly v první podzimní sobotu 25. září 2010. Byl pěkný den a já, Olinka a Kuba jsme jej využili nejen k této oslavě, ale i k další sérii hledání kešek.

Jak to všechno probíhalo?

Nejprve jsme odstavili auto na louce proti kostelíku(parkování zdarma!), pak jsme se na chvíli zastavili uvnitř, kde probíhala poutní bohoslužba a po ní prošli kolem historických stánků u kostelíka zpět k silnici.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kousek dál, na pravé straně pod silnicí, se na hřišti odehrával kulturní program a prodávalo občerstvení.

Podívali jsme se na výcvik mušketýrů a na koncert historicko folkové kapely z Přerova, něco jsme pojedli a po poledni jsme vyrazili hledat kešky.

 

 

Jako první jsem měl připravenu následující:

 

 

Horní Bohdíkov - zaniklé obce

N 50° 04.180 E 017° 00.2

Tato cache je součástí série "Zaniklé obce a samozřejmě tyto obce nezanikly úplně, ale musely ustoupit ze své bývalé velikosti a samostatnosti a tak se staly pouze součástí většího celku, který je spravuje. Po roce 1945, vlivem odsunu německého obyvatelstva, které sice bylo nahrazeno českými přistěhovalci, ale mnozí z nich po nějakém case, z nejrůznějších důvodů, odešli pryč. Často, také jejich děti odešly za prací do mest a tak se obce postupně zmenšovaly, až byly přiraženy k jiným větším obcím. Takových obcí v bývalém okrese Šumperk je velmi mnoho, tyto jsou jen malou ukázkou toho, jak vývoj pokračuje. Odlivem obyvatelstva, hlavně mladých lidí za prací, do větších mest,se stává, že domy určené k rekreaci, převažují nad domy trvale obydlenými. Je dost možné, že v budoucnu to bude ještě horší. Jednou z takových obcí je Horní Bohdíkov. Že projíždíte osadou Horní Bohdíkov, již ani nezjistíte. Při příjezdu do původní obce, ze směru od Jindrichova, vás uvítá dopravní značka, začátek obce Žárová. Přestože její katastr měřil 350 ha, po připojení obce Žárové v roce 1976 k Velkým Losinám, ztratila osada svou relativní samostatnost. V současné době je katastr veden již jako Žárová a jen při podrobnějším zkoumání katastrální mapy, zjistíte, kde leží Horní Bohdíkov. Až do roku 1947 se jmenovala Německý Bohdíkov. Její název byl zřejmě převzat od Českého (Dolního) Bohdíkova. Podobně, jako v Žárové, se jednalo o vesnici, kde se lidé živili především zemědělstvím popř. prací v lese.

Pro zajímavost v roce 1834 mel Horní Bohdíkov 36 domu s 242 obyvateli a roce 1900 již 85 domu s 187 obyvateli. Od počátku 19. století se vyučovalo po domech, ale v roce 1842 byla v Žárové postavena vlastní škola, do které pak chodily i děti z Německého Bohdíkova. Z Horním Bohdíkovem je spjata jedna pozoruhodnost: Zajímavý je osud kostelního zvonu. Občané Žárové a Horního Bohdíkova si jej koupili v roce 1922, za druhé světové války byl zabaven a dnes se nachází ve věži farního kostela v Šumperku.

Upozornění

Dejte prosím pozor při vyzvedávání cache z úkrytu, lidé na takových obcí jsou velmi všímaví k cizím návštěvníkům a tak v žádném případě schránku neotvírejte v jejich přítomnosti.

Cache je 0,1 l kruhový PE a je to tedy trochu přerostlé mikro, při jeho vyzvedávání není třeba nic vylamovat, vytrhávat a jinak používat hrubou sílu.Stačí se jen podívat a lehce vyndat.Kdo ji najde, pochopí proč je mikro.

Cache obsahuje pouze logbook a tužku.

Nápověda: U břízy a není v pařezu

 

Nalezeno jako první dnešní keška při příležitosti oslav výročí 400 let kostela v Žárové. Našel ji Kuba ve 12:30 hodin.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ani nám to nedalo moc zabrat, pařez – nepařez jsme objevili dost rychle. A po chvilce pokračujeme směrem na Pekařov. Tam jsme letos už na výletě byli, ale to jsme tehdy ještě netušili, že nějaký geocaching vůbec existuje. Nyní již jedeme za přesným cílem:

 

Pekařov - zaniklé obce N 50° 04.625 E 017° 01.144 Obec Pekařov je uváděna v losinském urbáři v roce 1577 a byl většinou součástí obce Bukovice. V roce 1807 byla v Pekařově založena jednotřídka, protože docházka dětí byla velmi těžká. V roce 1834 mel Pekařov 236 obyvatel ve 46 domech. Dnes má Pekařov pouze jediného trvalého obyvatele a přitom v této vesničce, až téměř do druhé světové války, byla vyhlášená varhanářská dílna rodu Kolbu Výroba varhan a flašinetu probíhala v letech 1864 až 1924. Za tu dobu prokazatelně postavili Kolbové na 17 varhan, z nichž některé jsou na území Kladska, jiné pak v severních Cechách a jinde. Varhany z roku 1875 vyrobené v Pekařově jsou v kostele sv. Jana Křtitele v Raškově, obec Bohdíkov. V Pekařově stojí hřbitovní kaple Nanebevzetí P. Marie, ve které v posledních letech proběhla rozsáhlá rekonstrukce. http://www.vresovka.cz/pekarov.php Kapli si můžete prohlédnout na souřadnicích 50°04.528 N 017°01.276 E Upozornění Dejte prosím pozor při vyzvedávání cache z úkrytu, lidé na takových obcí jsou velmi všímaví k cizím návštěvníkům a tak v žádném případě schránku neotvírejte v jejich přítomnosti Cache je 0,5 l čtvercový PE s logbookem a tužkou a při jeho vyzvedávání není třeba nic vylamovat, vytrhávat a jinak používat hrubou sílu.Stačí se jen podívat, lehce a opatrně otevřít a vyndat. Cache obsahuje pouze logbook, tužku a pár drobností na výměnu. U logbooku je přivěšena zelená cedulka s kódem "A" pro výpočet souřadnic finální cache Podlesí, kód si opište pro další uplatnění. Kód je uveden i na zápisníku. Tento kód je stejný jako u cache„Hrabenov“. Parkování je možné na silnici téměř u kešky Úplatky jsou špatná věc, ale tady bych se přimlouval vzít s sebou malý úplatek, jako třeba semena slunečnic.

Nápověda: sypte ptáčkům.

Tolik říkají materiály k naší druhé kešce. Do Pekařova jsme vlastně pro její dohledání ani nemuseli jet, ihned na rozcestí na začátku vesnice jsme to otočili a po kousku cesty zpět jsme zjistili, proč je třeba sypat ptáčkům, ovšem na úplatek jsme zapomněli. Tak jsme aspoň vylovili kešku, opět ve vzorném čase, bylo teprve 12:50  a vydali se směrem Pusté Žibřidovice.

 

Pusté Žibřidovice - zaniklé obce N 50° 05.046 E 017° 00.792 Obec Pusté Žibřidovice, jejíž německý název Wüst Seibersdorf vnikl z původního názvu Seyfersdorf (Seifertova ves). Pro český název bylo použito staročeské podoby jména Siegfried, která zněla Žibřid. Přívlastek Pusté se objevuje na konci 15. století, kdy po uherských válkách byla obec zřejmě pustá. Nejstarší zpráva o obci pochází z roku 1382. Obecnou školu mely Pusté Žibřidovice již koncem 18. století, od roku 1900 byla dvojtřídní. Od roku 1949 jsou Pusté Žibřidovice součástí obce Jindřichov. Jedinou památkou v Pustých Žibridovicí je barokní kostel sv. Máří Magdalény z roku 1735. Upozornění Dejte prosím pozor při vyzvedávání cache z úkrytu, lidé na takových obcí jsou velmi všímaví k cizím návštěvníkům a tak v žádném případě schránku neotvírejte v jejich přítomnosti Upozorňuji, že není třeba nic vytrhávat a vylamovat, jen se řádně podívat a nebojte se případného podnájemníka, má vlastní komůrku. Cache obsahuje pouze logbook, tužku a pár drobností na výměnu. U logbooku je kód "B" pro výpočet souřadnic finální cache Podlesí. Kód je uveden i na zápisníku, kód si opište pro další uplatnění. Tento kód je stejný jako u cache „Hostice“.Doporučuji prohlédnout si i kostel se hřbitovem, který je poblíž souřadnic původní schránky na N 50°05.511 E 016°59.913 Při parkování a odlovu kešky dbejte na bezpečnost svoji i vašich blízkých, parkuje se na silnici.

Nápověda: Zespodu, zezadu

 

Opravdu jsme si dnes měli s sebou vzít nějaké to krmení pro ptáčky. Tady by si to za naše hledání kešky mezi kameny v kopřivách v menší stráni u silnice před Žibřidovicemi zasloužili. A my taky. Máme výhodu proti ptáčkům, že naši činnost zakončíme v Žárové u něčeho dobrého. Ten odlov kešky v malé stráňce, lehce zarostlé kopřivami, byl trošku náročnější, a proto jsem zapomněl udělat nějakou tu fotodokumentaci. 

A protože se nám dnes daří, tuto třetí kešku jsme vylovili ve 13:15, pokračujeme dál přes Jindřichov do Nových Losin.

 

Nove Losiny - zaniklé obce N 50° 06.661 E 017° 00.678 Obec byla založena v roce 1561 a do roku 1918 byla čistě německá. Obec Nové Losiny byla samostatná ještě v roce 1976 a její součástí byla také osada Labe. Od roku 1976 jsou součástí obce Jindřichov. Největší velikosti dosáhla v roce 1900, kdy mela 1191 obyvatel, kteří bydleli v 214 domech. V roce 1950 to již byl 461 obyvatel, ale v roce 1991 to bylo již jen 186 obyvatel v 53 domech. K památkově chráněným objektům patří barokní kostel sv. Isidora z let 1711-1714 a sousoší Kalvárie, které se nachází v jeho areálu, z 1. pol. 19. století. Upozornění Dejte prosím pozor při vyzvedávání cache z úkrytu, lidé na takových obcí jsou velmi všímaví k cizím návštěvníkům a tak v žádném případě schránku neotvírejte v jejich přítomnosti Cache je asi 1 l PE box s logbookem, tužkou a párem drobností na výměnu. U logbooku je přivěšena zelená cedulka s kódem "C" pro výpočet souřadnic finální cache Podlesí. Kód je uveden i na zápisníku, tento kód si opište pro další uplatnění. Tento kód je stejný jako u cache „Horní Bohdíkov“ a "Temenice". Přístup ke schránce je od doporučeného parkování loc: 50°06.723 N 017°00.737 E kolem kostela. Nápověda: Státní triangulace a pod smrčkem Tady to ale začalo vypadat, že nás štěstí opustilo. Naše navigace začala mít problémy v členitém terénu této zajímavé rekreační obce a zavedla nás nejprve kolem kostelíka asi o 200 metrů dál, k prudké odbočce ze silnice k nějaké zřejmě stolařské dílně, u které jsme mohli odstavit vozidlo a za kterou pak končila u nějakého domku se zahradou. Kešku jsme hledali pod svahem směrem ke kostelu, ale navigace každou chvíli ukazovala něco jiného a nenašli jsme ani avizovaný triangulační bod, i když smrčků tam několik bylo.  Takže jsme se po chvíli neúspěšného hledání rozhodli tuto kešku vzdát a nezávazně si prohlédnout alespoň okolí kostelíka, stojícího na kopečku nad silnicí. Tady se navigace opět chytila a k cílovému bodu ukázala jen pár metrů. A dokonce i ten triangulační bod tam byl! Chytáme se tedy poslední naděje a po chvilce je keška naše. Pěkně schovaná, na kraji lesíka a jsou teprve dvě hodiny odpoledne.

U kostela je pěkně, obešli jsme ho a udělal jsem pár fotek okolí z krásného babo letního dne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stále máme dosti volného času a také chuť najít ještě jednu, dnešní poslední kešku. Ostatně abych nezapomněl: Ve všech dnešních keškách jsme objevili nápovědu pro finálku, tedy poslední a hlavní keš této série, která je v Podlesí. Ale tu dnes ještě hledat nebudeme, necháme si to na jindy.

Takže dnešní poslední bude na Štolnavě, nebo jak název zní oficielně, na Pramenech.

 

Prameny / Stollenhau N 50° 03.022 E 016° 59.466   Osada Prameny se rozkládá na kopci 3 km ZJZ od obce Žárová, v nadmořské výšce mezi 600-660 m. Do roku 1850 byla samostatnou obcí, poté byla připojena k obci Žárová (dříve Nová Ves, roku 1952 přejmenována na Žárová). Z německého jména Stollenhau vznikl v češtině název Štolhava, od roku 1872 Štolnava, pod jménem Prameny se obec uvádí od roku 1949. Obec vznikla krátce pred rokem 1570, byla založena a obývána Němci. V roce 1577 je zapsána pod jménem Sstol(n)haun ve Velkolosinském urbáři, v losinském zámeckém archívu má Štolnava svou pozemkovou knihu z let 1640 a 1665. Obec vyrostla okolo dolu na železnou rudu, její erb i jméno svědčí o tom, že se zde kdysi dolovalo. Po zániku dolování nebyl na Štolnavě žádný průmysl, obyvatelé se živili zemědělstvím a docházeli na lesní práce. Okolo osady se hojně pěstoval len. Několik dochovaných statistických údajů: Roku 1577 mela Štolnava 21 usedlíku, o sto let později v roce 1677 12 usedlíku, rychtářem byl Jan Rotter. V roce 1739 zde bylo 26 domu se 195 obyvateli, v roce 1793 25 domu se stejným počtem obyvatel, v roce 1839 pak 28 domu s 185 obyvateli. V roce 1900 zde existovala jednotřídní obecná škola, 34 domu a 185 obyvatel. V roce 1921 dokládají záznamy 29 domu s 185 německými katolickými obyvateli, v roce 1930 28 domu s 132 katolickými obyvateli, z nichž bylo 131 Němců a jeden cizozemec. V obci byla jednotřídní obecná škola, kaple svatého Jana a Pavla a obec byla přifařena do Koprivné. Po druhé světové válce stihl Štolnavu osud většiny německých osad v Sudetech: obyvatelé byli vysídleni. Údajně poslední narozený člověk ve Štolnavě, Georg von Halbseit, zemřel na jaře 2007. Nove příchozí se do odlehlé horské osady nehrnuli a vesnice chátrala. Konečný zánik dovršila komunistická moc: v roce 1965 byla vesnice srovnána se zemí vojáky tankového praporu v Šumperku. V současné době se ze Štolnavy zachovaly dvě budovy v horní části osady, které slouží k rekreaci, ve spodní části stojí budova zvaná Stará rychta. Ze sakrálních památek zůstal zachován hřbitov, na kterém je obnoven jeden kříž; dále dvě malé kapličky a jeden kříž u silnice. Do osady Prameny je možné přijet po silnici z Rejchartic nebo Koprivné. Vedou sem dvě turistické značky: modrá z Hanušovic (10,5 km), Koprivné (2,5 km) do Velkých Losin (5 km), žlutá z Rejchartic (4 km) do Potůčníku (6 km). Nápověda: v dutině mezi kameny Je to zajímavé, ale na Štolnavě, která je od Losin jen kousek , jsem prakticky ještě nebyl, i když jsem si doposud myslel, že ano. Kdysi jsem totiž projížděl bývalou silničku, nyní již jen vlastně polní cestu z Kopřivné do Hynčic a zde někde uprostřed polí stojí jeden osamělý dům, jako zbytek Štolnavy. Ale je to jen zbytek z jejího dolního konce. Horní konec byl kdysi výš v kopcích směrem k Losinám. Z něj zůstal další dům, (oba jsou nyní již jen rekreační ) a nad ním asi po kilometru cesty skutečně Štolnava končí kapličkou. A dále za ní již jen to, co připomíná, že kdysi zde byly i louky a pole, nyní zpustlé.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ke kešce jsme se dostali mezi kopřivami, i když jsme pak zjistili, že ke kapličce se dá dojít přes louku spodem. Nicméně po prohrabání jejího okolí jsme poslední dnešní kešku ve 14:55 hodin našli.

 

 

Takže máme nyní již všechny indicie pro poslední finálku a můžeme se vrátit přes Hynčice a Hanušovice do Žárové, kde pomalu končí dnešní slavnost za zvuků rapotínské dechovky Rozmarýnka kapelníka Bohuše Ryšávky.

Den s pěti odlovenými keškami byl pro nás velmi úspěšný. Domů jsme se vrátili asi v pět hodin, lehce popáleni od kopřiv, ale plni dojmů a spokojenosti.

---

 

Výprava do okolí Velkých Losin v neděli 5. září 2010 odpoledne

 

Ramelmayr

N 50 ° 04,099 E 017 ° 05,384

Tato cache, založena Šmejdilem, Vás zavede do obce Loučná nad Desnou. Cache je součástí série Staré památné stromy, připravované Midlanem. Kolem zámku se rozkládá Na výměře 12,26 ha anglický park, jehož terén je členitý Má dvě úrovně Vyškově. Horní lité Má Více cenných dřevin. je tu mohutná borovice limba, zeravinec japonský, vícekmenný šácholan Soulangeuv, Bříza tuhá, liliovník tulipánokvětý Nebo Lípa obvodem kmene 550 cm s. Mnoho stromů ještě pamatuje bratry Kleiny hrabete Mistrovského. Z historie parku: Park, Nebo spíše Okrasná Zámecká zahrada, vznikl v souvislosti s výstavbou reprezentativního Nového zámku, kterou započal Přemek III. Ze Žerotína jsem třetí čtvrtině 17. století. Na kraji parku, stoji socha, která byla vyrobena pro rodinu Kleinu. miluji z kovů cache SE jmenuje podle jejího autora. Kovová socha sv. Huberta, která nebyla dosud restaurována je v zámeckém parku Již od Roku 1846. Autor Ramelmayr zhotovil sochu Na přání rodiny Kleinu. Cache se nachází poblíž teto Sochy. Cache byla po adopci přemístěna Na klidnější místo, které Vám poskytne větší klid jejím hledaní při. Samotnou kešku nezapomeňte dobře ukrýt jako vždy dávejte Pozor Na "mudly". Hodně zábavy při Hledání Vám přeje stary.kocour Šmejdil. Informace převzaty z webu http://www.znatemapu.cz

 

Odjezd z Velkých Losin, účast: já, Olinka, Kuba.

 

Park jsme až tak moc neprošli. Nejprve jsme se zastavili u sochy svatého Huberta, pokračovali k rybníčku a odbočili k umělému vodopádu.

 

Odtud jsme sešli ke korytu Desné a proti proudu pokračovali pod zchátralou zeď, kde jsme poprvé neúspěšně hledali kešku neúspěšně ve svahu plném kopřiv.  Po nové kontrole souřadnic nás to zavedlo blíž do parku a skoro zpět k soše svatého Huberta. Už jsme to  skoro i vzdali, ale pak jsme se soustředili více na nápovědu „Ležím tu už dlouho a vzpomínám zašlé časy.“ Co by tady mohlo ležet dlouho? Nakonec mne Olinka navedla na chodníček, vedoucí k ležícímu stromu. Opravdu tu už musel ležet dlouho, byl dost ztrouchnivělý, pravé místo pro keš. Také jsme ji po krátké chvilce někdy kolem půl čtvrté našli.

  

Odtud je i „lepší“ rozhled na zámek, ze kterého je navenek opravena jen střecha a kaple.

 

 

 

Celé to vypadá značně horší a kdoví, jakým směrem se to bude ubírat dál. Možná, že za takových 20 let to vše bude krásně upraveno a my se nedostaneme ani do parku, nebo tady vznikne nová zřícenina? Kdo ví.

 

 

 

 

Druhá keš nás čeká ve Vernířovicích, neměla by snad být až tak těžká. Měla by být schována u památné lípy pod kamínkem.

Přes Kociánov a Maršíkov je to do Vernířovic nejkratší, škoda, že už hodně let je uzavřena horská silnička přes Vlčí důl, cesta by byla zajímavější.

Nicméně navigace nás k lípě u Ztraceného potoka dovedla naprosto přesně.

 

Lípa u Ztraceného potoka

N 50 ° 01,941 E 017 ° 08,273   Nedaleko rybníku jsem Vernířovicích se nachází památná Lípa srdčitá.

Tato malá keš je součástí Série Významné stromy.

Lípa srdčitá (malolistá) - Tilia cordata je Český národní strom. Statný opadavý listnatý strom s košatou, vysoko klenutou korunou, který dorůstá 30 a více Metru. Statný kmen je pokryt tenkou, tmavou mělce podélně zvrásnělou kůrou. Pupeny jsou černohnědé, vejcovité. Listy dlouze řapíkaté jsou nesouměrně srdčité, lysé, pouze v úhlech velkých žilek Na Spodní Stráně Listů Maji rezavé chomáčky chlupu (na rozdíl od lípy velkolisté, která je má bělavé). Kvete od června do července. Květy jsou oboupohlavní, žlutavě bílé, Stopka vrcholíku je před rekonstrukcí do poloviny srostlá s jazykovým blanitým listenem. V době květu omamně voní. Plodem je jednopouzdrý kulovitý oříšek s tenkostěnným oplodím. Běžně se kříží s Lípou velkolistou (Výše uvedený rozpoznávací znak slouží pouze k rozlišení čistých jedinců). Kříženec se nazývá lípa Obecná (Tilia x vulgaris). Ve volné přírodě je velmi vzácný, často je však vysazován ve městských parcích.

Naše lípa se nachází nedaleko rybníku jsem Vernířovicích. Je to  jeden ze tří nejmohutnějších stromu v Jeseníkách. Byla vyhlášena památným stromem v roce 1999. V té době mela obvod kmene 840 cm, Výška stromu byla 16,5 metru, stáří bylo odhadováno Na 400 až 500 let. Keš není umístěna primo u stromu nebo v něm. Proto strom nerozebírejte Ani na něj nelezte.
Buďte, prosím, nanejvýš obezřetní (DIF 2) při odlovu a při vracení kešky na místo. Keš prosím dobře zamaskujte, na dlouho vydrží nám. Díky
 

            

Jediný „kamínek“ jsme našli velmi rychle a přesto, že jsem kešku na první pohled odhalil, přenechal jsem tuto radost Kubovi, jehož to byl první nález.

Po krátkém posezení v turistickém odpočívadle a zvěčnění se pod starou lípou jsme pokračovali hledat dnešní třetí keš na zajímavé souřadnice 50° severní šířky a 17° východní délky.

 

N50E17

N 50° 00.004 E 017° 00.006   Cache se nachází na souřadnicích, kde se kříží padesátá rovnoběžka severní šířky a sedmnáctý poledník východní délky.

V Česku se vyskytuje jen několik míst, kde se potkává rovnoběžka s poledníkem v rámci celých stupňů. Mnohá z nich nejsou navíc snadno přístupná. V případě křížení N50° a E017° tomu tak není, takže tato cache Vás zavede přímo na toto místo, mezi Rapotínem a Rejcharticemi. Samotná skrýš je umístěna ale přibližně 10m od tohoto křížení, protože to se nachází téměř primo na polní cestě. Ke keši vede polní cesta, včetně mostku pres potok. Přístup ke keši z JV od silnice, přibližně ze souřadnic N 49°59.970', E 017°00.150'.

 

 

 

Protože na místě, kde je naznačeno parkování, už stálo nějaké auto, předpokládali jsme, že právě nyní ji hledají nějací jiní kačeři. Takže jsem ještě kousek popojel k Rejcharticím, otočil jsem to a zaparkoval o kousek výše na druhé straně silnice, od které vede odbočka k Bukovému kopci. Ostatně tam to musíme s Kubou někdy znovu prozkoumat, už jsme tam kešku hledali a nenašli. Odtud by to bylo dobré východisko.

 

 

 

Kešku jsme hledali dost dlouho, aspoň tak, jako předtím v Loučné. I tady jsme si řekli, že najít v lese mezi stromy „ dolík těsně mezi kořenem mohutného smrku a kořeny malého stromečku“ bude asi nad naše síly. Inu, hledej v lese strom. Nejprve jsme našli poměrně dost bedel, pak i oficiální značku průsečíku 50° severní šířky a 17° východní délky, ale až po nasbírání večeře, kdy už jsme si řekli, že se vrátíme bez odlovené keše, jsem objevil v místě, které jsme předtím už několikrát prošmejdili, opřený uřezaný stromeček o jiný smrk, tedy přesně podle nápovědy. Pak stačilo lehce hrábnout do jehličí a ejhle… Keška je na světě! Našel jsem ji já pár minut po půl šesté, tak akorát včas, abychom si na chalupě stačili osmažit dobrou bedlovou večeři.

 

 

 

---

Expedice Ahalboso 22.8. až 27.8.2010

Celkový pohled na Osoblažsko a část Zlatohorska

 

 

Expedice byla zaměřena na hledání Geokeší formou odpočinkové rekreace.

Východiskem byl kemp Osoblaha u koupaliště.

 

Neděle 22. srpna 2010:
Při cestě do Osoblahy jsme se zastavili na Rejvízu, kde jsme si „odskočili“ k Velkému Mechovému Jezírku, což je lesní rezervace s dřevěnými chodníčky kolem rašelinišť. Této 5 km dlouhé trase jsme věnovali necelé dvě hodiny. Keš jsme nehledali, neměl jsem ji zadánu v GPS, snad někdy příště.

 

Po pěkném aktivním odpočinku v srdci jesenických lesů jsme pokračovali na Jindřichov ve Slezsku a do Osoblahy.

 

Bylo to již na konci sezóny, tedy kemp byl poloprázdný. První stan se na loučce objevil až odpoledne, po našem příchodu. Kuchyňka se 2 linkami a lednicí a sociálky byly jen pro nás.

Moc jsme se tady po přihlášení a zaplacení 4 dní pobytu nezdrželi. Do chatky jsme uložili povlečení, které jsme dostali u recepce, našli první hospodu (později jsme zjistili že jedinou) kde vaří a vyjeli hledat první keše.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Linhartovský zámek

N 50° 08.327 E 017° 36.878  nenáročná keš dostupná všem

Linhartovský zámek byl postaven v druhé polovině 16. století přestavbou linhartovské tvrze na renesanční sídlo a za dobu svojí existence několikrát zchátral. V současnosti je postupně rekonstruován a je přístupný veřejnosti. V zámku se konají výstavy a jiné kulturní akce. Je to jen z mála přístupných zámku v okrese Bruntál. Součástí zámku je i zámecký park.

Ihned po příjezdu k zámku stíháme začátek prohlídky.

Zámek je krásně opraven díky čerpání fondů z EU. Nová fasáda je bílá se žlutými sloupy a ozdobami (původně to bylo obráceně, ale prý žlutá barva je dražší, tak nevím…)

O co méně jsou interiéry vybaveny nábytkem, o to více je zde výstav. Ty se zde každoročně poměrně dosti obměňují.  Letos jsme tedy viděli zejména keramiku, citery, panenky, korespondenční lístky a hlavně papírové sochy, nebo jak to nazvat. Od maxipsa Fíka přes trojhlavého draka, letadlo až po Linhartovského mouřenína. Na konci prohlídky je v několika sálech expozice propisovacích tužek, k nimž si každý může přidat tu svou. Bohužel nějakou méně funkční jsme zrovna neměli.

Kešku jsme začali hledat po prohlídce někdy po třetí hodině odpoledne. Našli jsme ji podle nápovědy v parku mezi zídkou a plotem. Několik mudlů se zde potulovalo, ale snažili jsme svou činnost maskovat natáčením na kameru. Myslím, že se nám povedlo oboje, tedy to maskování i hledání.

A našel jsem ji já. Ovšem se dá taky konstatovat, že tu nápovědu „mezi zídkou a plotem“ mi připomněla před tím Olinka. Asi mne nechala, abych ji našel v 15:20 sám.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po cestě zpět do Osoblahy jsme se zastavili ještě ve Slezských Rudolticích, kde jsem měl připravenu návštěvu zámku.

 

 

Byli jsme v tomto skoro pozdním odpoledni jediní dva návštěvníci v tomto kdysi krásném zámku, kterému se v době jeho rozkvětu říkalo „Slezská Versailles“.
Za dobrovolné vstupné nás dva provedly tři průvodkyně. I tento zámek neobsahuje žádné bohaté interiéry, za předchozího režimu byl využíván jako sklady podniku Zdravotnické zásobování. Po převratu připadl obci. Ta nemá moc prostředků na jeho údržbu. Nicméně prohlídka byla zajímavá, zámek je nyní využívání jako galerie dětí z okolních škol a pro různé drobnější expozice. Občas se zde také konají různé akce, i dnes se v zámku pohybovalo dost mladých s nějakou prázdninovou aktivitou.

Po nejasných souřadnicích pro keš jsme hledání vzdali. Nakonec až doma jsme se dozvěděli, že tady žádná keška ani není, i když by jí to slušelo.

 

Dva zámky, které jsme dnes navštívili, byly jediné, které bylo možno během našeho pobytu projít, byly otevřeny pouze v sobotu a v neděli, čehož jsme podle mého připraveného plánu využili.

Po návratu do kempu jsme konečně povlekli postele, prozkoumali nejbližší okolí, to je bufítek na koupališti u kempu a cestu k nádraží, kde jsme si ověřili, že opravdu nejvhodnější termín k projížďce úzkokolejkou do Třemešné připadá na zítra. Pak jsou dva dni výluky a zatím máme zaplacený pobyt jen do čtvrtka.

 

Pondělí 23. srpna 2010

Úzkokolejka / Narrow gauge train

N 50° 16.117 E 017° 43.350  Železniční stanice Osoblaha

Keška vás zavede na stanici ze které v sezoně vyjíždí parní lokomotivou tažený vlak. Výlet stoji za to - zjistěte si na internetu vhodný termín návštěvy.

Vláček do Třemešné má odjezd v 9:50, tedy máme dost času na snídani a na přípravu k hledání druhé kešky, uložené někde u nádraží v podhradí.

 

O hradu v Osoblaze se nikde na internetových stránkách nepíše. Akorát tak kostel, židovský hřbitov a památník osvoboditelům. Ale hrad s podhradím? A k tomu ještě na nádraží?

Opět to jako první došlo Olince. Byl tam. A keš taky. Našel jsem ji v 9:30.

 

Vláček, který zde České dráhy provozují, se skládá z červené mašinky a jediného vozu pro cestující. Přes jeho malou kapacitu byl docela prázdný. Takže jsem se mohl pohodlně věnovat natáčení a Olinka odpočívat při pohledu na krajinu.
V Třemešné není nic natolik zajímavého a k Bludnému kamenu s keškou je to daleko, takže pouze procházíme kolejištěm k odstavenému výletnímu vláčku Slezských zemských drah a kolem podvalníkové jámy, na které před časem překládali normální nákladní vagóny na podvalníky pro úzký rozchod a čekáme na mezinárodní rychlík z Opavy do Jeseníku. Má menší zpoždění, mezi Opavou a Krnovem je výluka. Ale to celkem nevadí, tady nikdo nespěchá, nikdo není nervózní, čas v tomto kraji jakoby se zastavil.

 

 

Je krásné letní počasí. Po návratu do Osoblahy nejprve zajet na oběd na náměstí do restaurace U Býmů (nebo Bímů, nevím). Na hospodě mají tvrdé a na účtenkách měkké i. Oběd byl dobrý, ani nám nevadí, že ve druhé hospodě, v pohostinství Martin, kterou dnes po dovolené otevřeli, vůbec nevaří. A pak až do večera na koupaliště. Je teplo, fouká ale silný vítr. Olinka chytá asi poslední letošní paprsky na dece a já pod slunečníkem u piva.

 

Úterý 24. srpna 2010

Podle plánu podnikáme poznávací výlet do blízkého okolí, opět spojený s hledáním keší.

Nejprve se zastavujeme v Dívčím Hradu, což je vesnice, ležící pod zámkem, ukrytým na kopci mezi keři a stromy. I zde se zastavil čas, zámek je nepřístupný veřejnosti, i když některé internetové stránky píší opačně. Ostatně s tím jsem při plánování výletu počítal. Kvůli roští a zarostlým cestičkám se ani zvenku moc zámek obejít nedá. Hledáme tedy další kešku na cestičce k teplu domova. Úsudek, že ta cesta musí vést do vesnice a nejlépe nejkratším směrem, tedy z kopce, jsem po velmi krátké chvilce kešku v 9:30 hodin našel.

 

Dívčí Hrad

N 50° 14.712 E 017° 38.098  Zámek Dívčí Hrad

postaven nad říčkou Osoblahou ve 13. století leníky olomouckého biskupa
poprvé se výslovně připomíná v roce 1267
časté střídání pánu a majitelů
za Česko- uherských válek obležen vojsky Matyáše Korvína a po krátké době dobyt a pobořen
v roce 1535 se stali majiteli hradu páni z Vrbna
v roce 1571 se dostal do rukou zpět olomouckému biskupovi jako odúmrť
v roce 1580 byl hrad obydlen a zrekonstruován na zámek
největší rozmach zažil zámek za Jana staršího Chedlnického z Choltic- tehdy dostal zámek renesanční ráz
kvůli aktivní podpoře stavovského povstání v roce 1622 bylo panství Sedlnickým z Choltic odebráno a darováno arciknížeti Karlovi, velmistru rádu německých rytířů- po jeho smrti připadl zámek řádu
v roce 1768 získal Dívčí hrad řád johanitů,později maltézský rád, který zde zřídil svou komendu, v jeho držení zůstal zámek spolu se statkem i po roce 1918
za druhé světové války byl zámek dělostřeleckými zásahy značně poškozen
v roce 1953 převzal správu zámku ONV v Krnově a od roku 1962 n. p. Zdravotnické zásobování Praha, závod Ostrava

 

Další zastávkou je obec Liptáň (nebo s krátkým a, je tu Slezsko a zřejmě místní někde tu čárku odmazávají).

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

N 50° 13.300 E 017° 36.054   Ves Liptáň se poprvé připomíná r. 1256. Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie je neorientovanou stavbou z červených pálených cihel v monumentalizujícím novogotickém pojetí, připomínající slezskou cihlovou gotiku. Chrámové jednolodí je rozšířeno příčnou lodí, na níž navazují dvě symetricky umístěné sakristie. Kostel byl vybudován na místě původního gotického kostela sv. Vavřince v létech 1866 - 70, podle projektu arcibiskupského architekta Ing. Gustava Meretty. Posvěcen byl v roce 1875. Vchody do sakristií jsou zdobeny pískovcovými portály, tympanony a rozetami. Dveře východního portálu nesou znak olomouckého arcibiskupa M. Sommerau Becka z r. 1853. Protější dveře jsou zdobeny znakem arcibiskupa kardinála Bedřicha z Furstenberku s letopočty 1870 a 1875. Kostel je vybaven jednotným novogotickým mobiliárem. Velmi cenná je jeho výtvarná kvalita, jednotná výzdoba a pečlivá údržba. Původní gotický liptáňský kostel se vyznačoval kaplí svatého Antonína Paduánského z roku 1779. Jeho hlavní oltář byl vyzdoben obrazem brněnského malíře Ferdinanda Lichta z r. 1800. Věž byla osazena třemi zvony, z nichž jeden byl ulit v r. 1551, druhý v r. 1614.

I tady jsme kešku nalezli. Tentokrát plně v režii Olinky. Já jsem se plně držel nápovědy „Poklekni“, čili jsem hledal kdejaký kříž, nebo u schodů přede dveřmi, obešli jsme celý kostel dvakrát a nakonec byla schovaná pod keříky na zemi. Opravdu k ní bylo nutno pokleknout. Nic se nesmí brát tak doslova.

 

 

 

Podle plánu pokračujeme hledat kešku, týkající se Liptáňské tragédie z roku 1938. Souřadnice jsem si připravil předem, bylo nutno je vypočíst, což se mi zřejmě podařilo, ale tentokrát jsme kešku nenašli. Opět asi mou chybou, že jsem bral nápovědu „Igor Hnízdo“ doslova. Hledal jsem tedy něco rozčepýřeného, připomínající hnízdo, což jsem skutečně pár metrů od souřadnic našel. Byly to nějaké skalničky, uprostřed nich ale byla dost velká díra pro schování kešky a v ní nic. Po nabytí dojmu, že keška je asi vykradená, odjíždíme dále. Až po návratu z expedice zjišťuji, že to hnízdo je asi nějaká ptačí budka, jak jsem našel na obrázcích těch, co kešku našli. No, nedá se nic dělat všechno najít nemůžeme.

Osudové osmičky - 1938 Liptáňská tragedie

N 50° 13.338 E 017° 35.661

Nejkrvavější drama v moravskoslezském pohraničí se odehrálo 22. září 1938 v Liptáni na Osoblažsku v okrese Bruntál. Skupina asi osmdesáti vesměs vyzbrojených mladých Němců povzbuzena postupem jednotek Freikorps k hranicím tehdy zamířila k liptáňské četnické stanici. "Vydejte zbraně," zněl povel zfanatizovaných henleinovců a čtyřem četníkům ve stanici (tehdy dum čp. 261) se orosila cela. Raději se přesile vzdali - Němci jim pohrozili smrtí. Před četnickou stanicí a na návsi se utvořila skrumáž, k níž v té době přijížděl motocykl se dvěma cleny české finanční stráže. Henleinovci jim zastoupili cestu, ovšem strážníkům se podařilo vběhnout do stanice, bohužel už obsazené dalšími Němci. Pak padl první výstřel, dodnes není známo, z které strany. Ve zmatečné palbě byli nejprve zraněni tri Němci. To rozběsnilo vzbouřence natolik, že Alfred Selig, jeden z hlavních organizátoru akce, vstoupil do místnosti a v té chvíli už odzbrojené četníky do jednoho palbou ze samopalu postřílel. Mezi zavražděnými byli otci dětí a třem nejmladším bylo osmadvacet let. Němci druhý den naložili mrtvoly na nákladní automobil a odvezli je za hranice, do tehdy německých Hlubčic. Tam je potupně zakopali u hřbitovní zdi. Až v roce 1945 byli tri z šesti zavražděných četníků exhumováni a pochováni v Česku. Také tri zbývající členové Stráže ochrany státu mají hrob, obec Glubčice jim poskytla důstojné místo uvnitř hřbitova.

Účastníci vraždy šesti českých četníků se dostali v Opavě v roce 1947 před soud - tri z nich dostali trest smrti. Ovšem praví vrazi, bratři Seligové, trestu unikli. "Sudeťáci tady byli obzvlášť aktivní. O tom, jak byli žhaví, svědčí i to, že do zdejšího kraje zavítal sám Hitler, aby jim tak vyjádřil vděk za příkladnou práci. Nechal se vyfotografovat v Nových Heřmínovech a v místech zvaných U tetřívka mezi Vrbnem a Heřmanicemi mu dokonce Němci vyložili jeden z ukořistěných bunkru dubovým dřevem. Také existuje ještě film, jak Hitler s Göringem přijeli na bruntálské náměstí," vypráví předseda Českého svazu bojovníku za svobodu (CSBS) v Bruntále Rostislav Tichý.

Působiště praporu SOS sahalo na Krnovsku od Zlatých Hor pres Osoblahu, Krnov až po Skrochovice. Z dochovaných vzpomínek dnes již zesnulého Františka Pavlíčka, clena SOS na stanovišti v Linhartovech, vyplývá, že přívrženci režimu Adolfa Hitlera začali svou aktivitu zvyšovat v bruntálském okrese po protičeskoslovenském projevu nacistického vůdce 12. září 1938. "Po těchto dnech bylo téměř každý večer po setmění slyšet střelbu ve směru od Města Albrechtic, Jindřichova a Třemešné.

Osudný den liptáňské tragédie členové Heinleinova Freikorpsu, ozbrojených jednotek, které tvořili především sudetští Němci, obsadili osoblažský výběžek a družstva SOS ustupovala. Odpoledne 22. září 1938 byli četníci z liptáňské stanice přinuceni vydat své zbraně stoupencům Hitlera. Stanici, před kterou se sešla skupina henleinovců, ale neopustili. "Podle vyšetřování, jeden z henleinovců vystřelil na přijíždějící hlídku SOS. Netrefil je však a místo nich zabil tri liptáňské nacisty. To vzbouřence tak roznítilo, že vyrazili dveře na stanici a stříleli po všem živém. Kdo byl z obránců pouze zraněn toho dobili četnickými šavlemi. Po osvobození se po pachatelích zákeřné vraždy neozbrojených příslušníků SOS marně pátralo", zakončil svou vzpomínku Pavlíček.

Oběti liptáňského masakru:

Vítězslav Hofírek
Inocenc Dostál
František Cech
Vilém Leher
Ludvík Svoboda
Rudolf Mokrý (vrchní strážmistr)

Final keš je na:
Doplň z letopočtu AA.B.EBCD

50°13.(A+E)(B-A)(2*A)
17°35.(2*C-E)(D-E)(B-D-E)

POZOR
!!! Je tu mala změna vypočtu FI souřadnic !!!
Nápověda: Igor Hnízdo

Vybrané hnízdo nebylo to pravé. Neměl jsem před Igorem pokleknout, ale dívat se čestně vzhůru!
Polní cesta, která vede odtud, směřuje k další kešce, ale tuto jsme z plánu vynechali, pro Olinku by byla dost daleko.

Také jsme vynechali Bludný kámen, protože nejblíže k němu je od silnice z Liptáně do Třemešné a tam se nedalo dost dobře bez porušení předpisů zastavit. Takže až ji budeme hledat někdy příště, necháme auto v Liptáni a dojdeme k ní po turistické značce.

Je poledne a máme ještě dost času. Protože jsme v Osoblaze nebyli schopni ani v informačním středisku zjistit, kde se dají koupit Polské Zloté, operativně jsme změnili plán, vsadili na jistotu a z Liptáně dojeli až do Krnova. První akcí zde byl nákup v Kauflandu, a to zejména stejků na grilování, bohudíky ještě neskončila sezóna, i když už měli v regálech i perníky s Mikulášem a čertem.

Blízko Kauflandu je i pěkná čínská hospůdka, kde si Olinka dala mohutného kapra a já svíčkovou.

Bohatě naplněni jsme pak zašli do směnárny v centru Krnova, kde jsme údajně dobře nakoupili za 799 Kč 126 Polských Zlotých.

Pak nám již nic nebránilo k návratu do Osoblahy, ovšem již nejkratším směrem přes Polsko se zastávkou v Glubczycích.

Protože tuto cestu jsme v plánu neměli, pouze jsme se trochu prošli městem, nasedli do auta a pokračovali do blízké Osoblahy s jedinou zastávkou někde na mírném kopečku, odkud jsme měli pěkný výhled k nám domů, s Pradědem na obzoru.

Čas do večera jsme pak trávili v kempu hraním karet. Hrajeme jako obyčejně autobus a docela se mi už druhý den daří. Už dlouho jsem takhle nevyhrával. Ale  znáte to: „První vyhrání z kapsy vyhání…“

 

Středa 25. srpna 2010

Protože jsme se rozhodli, že si prodloužíme pobyt, vznikl tím jeden volný den. Původně jsme dnes měli jet do Polska, což necháme na zítra a dnes se budeme věnovat další sérii hledání kešek.
Počasí je stále ještě dobré, je teplo, ale silný vítr určitě přinese nějakou změnu, doufáme, že až po dovolené.

 

K první kešce vyrážíme severovýchodním směrem, asi 6 km do Slezských Pavlovic. Je to nejsevernější vesnice Osoblažského výběžku, odtud už téměř všude kolem do 1 km je Polsko. Za vesnicí nás navigace vede ke kostelu, kde má být keš uložena.

Slezské Pavlovice

N 50° 18.612 E 017° 41.807

Polozona na Nizinie Osoblodzkiej wies, jest najdalej na pólnoc wysunieta czeska miejscowoscia w tym regionie. Oprócz neogotyckiego kosciola sw. Andrzeja z XIX wieku, niedaleko którego znajduje sie skrzynka, wies moze poszczycic sie pieknym, barokowym pomnikiem sw. Jana Nepomucena, a takze skromnym zameczkiem, bedacym w przeszlosci siedziba lokalnej szlachty. Skrzynka zawiera logbook, olówek i temperówke, stanowiace wyposazenie skrzynki (nie na wymiane), a takze kilka niewielkich skarbów, przeznaczonych na wymiane.

 [CZ] Obec, ležící na území Osoblažska, je nejsevernější českou obci v tomto okolí. Kromě novogotického kostele sv. Ondřeje z 19. století, kolem kterého umístěná je schránka, ke kulturním památkám obci patří barokní socha sv. Jana Nepomuckého a skromný zámek, kdysi usedlost místní šlechty.

 

 

 

Už předem jsme měli informace z internetu, že keška je asi vykradená, nicméně nejde jen o ni. Samotná návštěva vesničky na konci světa může být zajímavá. Skutečně pak na místě jsme zjistili, že je tomu tak, jak jsme předpokládali. Poblíž skrýše jsou domy, kolem kterých si hrají malé děti, které určitě ještě geocaching neznají. Ale je také možné, že tam byla, akorát jsme to nedotáhli do konce. Možná, že to chtělo v pařezu trochu víc zašmátrat… Včera tam ještě byla. Ale to jsme se dozvěděli až doma.

 

 

Co s načatým dopolednem? Hledat další kešky. Sice se vrátíme zpět, ono to odtud ani jinam nejde, ale do Bohušova a pak kdovíkam dál, v této zemičce osoblažské je kamkoli jen kousek.

Bohušov nás zaujal už v pondělí pohledem z vláčku, který projíždí kolem Bohušovského rybníka a pěkného chatového kempu. Tady máme dnes další zastávku. Nejprve vzorně posekanou loukou k rybníku a pak již můstkem přes řeku Osoblahu a přes koleje vystoupat kolem čarodějnické chaloupky ke zřícenině hradu Fulštejna, kde má být další keš. Že by se nám to zase jednou podařilo?

Cesta k hradu není dlouhá, ani moc příkrá, okolí je obsékáno. Jinak pouze na sloupku kasička na dobrovolný příspěvek na údržbu, přidali jsme tam také nějaké drobné, i když to tam cinklo, jako úplně do prázdna.

Nahoře je klid, jenom my dva a nějaký pán, který kolem sekl trávu a ten se o naši činnost hledání kešky nezajímal. Ostatně my jsme se tvářili jako vzorní turisté, kteří si chtějí celý hrad důkladně prohlédnout.

Zřícenina Fulštejn

N 50° 14.247 E 017° 42.600   Niewiele pozostalo juz z zalozonego w polowie XIII wieku zamku, niemniej jednak warto tutaj zajrzec, bo miejsce tchnie historia. W planach jest jego turystyczne zagospodarowanie, ale idzie to niezwykle wolno... Na zamek mozna dostac sie szlakiem z lezacego ponizej Bohušova.

Skrzynka zawiera:
- logbook, olówek i temperówke - nie na wymiane
- banknot 100-zlotowy, wisiorek, zawieszke ze schroniska "Zygmuntówka", sowiecka odznake

 [CZ] Ze středověkého hradu, založeného v 13. století, málo zůstalo dodnes, avšak zřícenina stojí za návštěvu, protože dýchá historii. Dnešní majitele mají plány obnovy hradu pro turistiku, ale jde to velmi pomalu... Na hrad dostanete se značenou turistickou cestou z blízkého Bohušova.

 

 

 

Kešku jsme skutečně našli, a to Olinka. Má značně lepší pozorovací talent. Vždy dovede najít něco, co se od okolního prostředí nějak odlišuje. Zato já jsem procházel kolem, mohl bych i vícekrát a stejně jsem ten úkryt neviděl. Vůbec nevadí. Docela jsem rád, že tato pro nás nová hra Olinku i chytla a je tu pěkně. Co víc si můžeme přát?

 

 

 

 

 

Po zdařilém nálezu a jeho „zalogování“ scházíme stejnou cestou dolů a hledáme další možnost, do oběda je stále daleko.

Mimo plán mám ve svých materiálech ještě náhradní cíle, jedním z nich je kaplička nad vesnicí Rusín, jedeme tedy tam. Opět je to blízko, zhruba 10 km.

 

 

 

 

 

Kaplička Na Rusínském kopci

N 50 ° 12,752 E 017 ° 43,835

W miejscu tym stala kiedys kaplica pielgrzymkowa sciagajaca pielgrzymów z szerokich okolic Glubczyc i Karniowa. Po II wojnie swiatowej kaplica zostala zniszczona, ALE w 1993 Roku postawiono ja Na nowo i nadano Jej wezwanie Wniebowziecia NMP.

Skrzynka zawiera:
- Certyfikat FTF dla pierwszego znalazcy
- Lodní deník, olówek i temperówke - nie Na wymiane
- Nalepki z Kubusiem Puchatkiem, pleciony dlugopis, 1 cent, krasnala, baczka-zabawke i niebieskiego pieska - gadzety Na wymiane

-----------------------------------
[CZ] V minulostí Zde stála kaple, kde o sobě sjížděli Poutníci ze širokého okolí Glubczyc a Krnovska. Po II světové válce Kaplička byla zničená, ALE v ROCE 1993 byla znovu postavena zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie.

Kešku jsme tady ale nenašli, potvrdilo se, že skrýš byla patrně objevena a vykradena nějakými mudly. Jinak místo je to opravdu krásné, božsky klidné, s rozhledem hlavně do Polska a možná i na Krnovsko.

 

 

 

Protože je už po jedné hodině odpoledne, měli bychom najít někde nějakou hospodu. Nejbližší je zřejmě buď někde v Polsku, nebo v Osoblaze. Volíme tedy cestu nejkratší, přes Polsko, je to kolem 15 km.

 

Kolem druhé jsme zpět v Osoblaze a opět na náměstí v hospůdce u Býmů. Poblíž máme ještě jednu kešku, a to v památníku osvobození, konkrétně v protiletadlovém kanónu, ale zatím se kdykoliv jsme jeli kolem, potulovalo okolo hodně děcek, kterým by asi naše hledačská činnost neunikla. Takže hledání odsunujeme na jinou dobu.
 

Protože na mne pořád leze nějaký ten bacil, je třeba ho zničit. Zastavujeme se tedy po obědě v místní samoobsluze, kde mimo jiného kupujeme flašku hruškovice a bylinný čaj a honem do kempu.

Před chatkou pak při čaji s hruškovicí rozjíždíme další kola karetního autobusu a tak nám odpoledne utíká celkem příjemně, i když musíme před pár kapkami karty sbalit, ale to je opravdu jen pár kapek.

 

 

 

 

 

 

Do mapy pak dokresluji trasy našich cest, pomalu to tady začínáme mít projeté.

Dnešní trasa:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čtvrtek 26. srpna 2010

Poslední celý den naší expedice je věnován Polsku a vlastně také i Osoblažsku, protože dnes dokončíme objezd Osoblažského výběžku.

 

Nejdříve však jedeme si vyzvednout kešku u kanónu, je ráno, snad ještě tam mudloděti nebudou.

Osoblodzka armata

N 50° 16.415 E 017° 42.755

Osoblaha w czasie II wojny swiatowej zostala zniszczona w 90%. Patrzac na dzisiejsza wies, ma sie wrazenie, ze jest brzydka, pelna bloków i prostokatnych, nie majacych wyrazu budynków. Ma to jednak swój urok. Na pamiatke ustawiono we wsi wielka armate, która teraz stanie sie celem ataku geocacherów.

Skrzyneczka jest malutka (pudelko po tic-tacach), wiec nie ma w niej certfikatu FTF (na zyczenie pierwszego znalazcy, moge go wyslac poczta). W srodku zmiescil sie maly logbook, olówek i temperówka (nie na wymiane) oraz kilka ladnych nalepek i monet - gadzety na wymiane.

---------------------------------
[CZ] Město Osoblaha bylo na konci druhé světové války z 90 % zničeno. Když se dnes podíváme na zdejší obec, můžeme mít dojem, že je ošklivá, plná paneláků a jednoduchých nevýrazných budov. Přece jen má svou krásu. Na památku válečných události ve středu obce byl umístěn kanón, který teď se stane cílem útoku geocacherů.

Mudloděti tam nebyly, ale z kešky jsme našli jen polovinu, tedy tu menší, víčko. V něm pouze kousek papírku na zalogování a to je vše. Tak jsem se nechal alespoň vyfotit jako obsluha kanónu.

Přes moje soustředěné míření byla keška téměř na druhé straně.

 

A nyní do Polska. Trasa: Osoblaha, Pomorzowicki, Pomorzowice, před Klisinem doleva na Raclawice Slaskie, Laskowice, Prudnik.

 

Zde máme naplánovánu přestávku na prohlídku města a oběd.  Prudnik je město částečně starobylé i novodobé, zejména výstavbou domů místo poničených druhou světovou válkou. Nejvíce udržované jsou kostely, dvě městské věže a kříže. Samozřejmě nechyběl památník Janu Pavlovi druhému, nejvýznamnějšímu Polákovi všech dob, alespoň oni to tak cítí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odpoledne už jsme byli zpět v Osoblaze, nejbližším směrem to bylo méně, než 20 km, přechodem přes Bartultovice a Vysokou.

 

V kempu jsme pak až do večeře opět hráli autobus, tentokrát se karta obrátila a potvrdilo se plně přísloví o prvním vyhrání. Ostatně jsem s tím počítal. 
 

 

 

 

Takže nyní už zbývá pomalu zakončit expedici, nejlépe večeří z potravin, které bylo nutno zpracovat: Mexické fazolky, párečky, paprika, do toho vejce natvrdo… Dobré to bylo.

 

 

 

 

 

 

 

Pátek 27. srpna 2010

Odjezdový den, expedice končí.

Je stále škareději, v noci občas pršelo. Hlavně, že při balení kápne jen občas. Ostatně naše balení není až tak složité. Se stanem by to bylo horší. Takže celkem ve slušném čase máme sbaleno, vše uloženo, vrácené povlečení a můžeme vyjet přes Polsko domů.

Po deváté hodině se loučíme s kluky z Klimkovic, tedy Honzíkem a jeho tátou, kteří zde byli stejnou dobu jako my, ale ve stanu a chystají se také domů a paní recepční, která se oproti hlasovému dojmu z telefonu ukázala být jako velmi příjemná a pohodová paní.

Počasí je stále horší, občas spadne pár kapek a mračí se čím dál víc. Takže výlet přes Polsko bude spíše jen z důvodu pohodlného přejezdu domů, než pro nějaké větší akce.

Po cestě se zastavujeme v Glucholazech, což je menší polské lázeňské městečko, do kterého jezdí i české vlaky z Jeseníku do Krnova.

Když jsem byl malý, jednou jsem tudy vlakem také jel, ovšem tehdy na hranicích nastoupili na schůdky každého vozu vojáci se samopaly a takto nás doprovázeli až na hranice, kudy se vlak opět vracel tehdy do Československa. A v Glucholazech jsme nesměli vystoupit ani na nástupiště, dokonce ani kdybychom měli pasy. Dnes je jiná doba, přes všechny hranice kolem Česka jezdíme, nebo i chodíme po polních cestách a nikdo nás nezastavuje. Ale dost nostalgie…

Přesto, že máme na rynku zaplaceno parkování na 2 a čtvrt hodiny, stihli jsme obejít střed města a pár přilehlých uliček asi za polovinu času. Taky nakoupit pár drobností, hlavně sladkosti pro děcka a pomalu vyjet.

Zbyly nám ještě nějaké peníze, něco přes 19 Zlotých, ale ty už dovezeme domů. Tržnici jsme minuli a moc se mi už nechtělo na silnici s plnou čárou otáčet, takže jedeme dál a během chvilky jsme v Mikulovicích, poté v České Vsi a nakonec v Jeseníku hledáme Kaufland.

Po nákupu už běžných věcí, které nakonec nebudu ani do nákladů na expedici započítávat, vyjíždíme k čím dál zataženějším Jeseníkům. Je opravdu škaredě a dokonce i navigace si usmyslela, že už toho má dost. Takže jsme v Adolfovicích přejeli místo, kde jsem měl naplánováno hledání poslední kešky. Nevadí, není to z Losin až tak daleko a někdy jindy se pro ni vrátíme.

Na oběd se zastavujeme o kousek dál, v penzionu U Julka, dáváme si bramborák s masovou směsí a to je tak asi poslední zážitek z expedice Ahalboso.

Kolem půl třetí odpoledne přijíždíme přes zamlžené Červenohorské sedlo do upršených Losin.